DiveClub Vsetín · Osobnosti potápění · Jiří Baroš

Hans Hass — muž, který otevřel podvodní svěT

Než existovaly potápěčské kurzy, certifikace nebo sportovní obchody s vybavením, byl tu jeden muž s domácky vyrobenou kamerou, kyslíkovým přístrojem a nekonečnou zvědavostí. Hans Hass potápění jen neprovozoval — vynalezl ho!

Začátek: prázdniny, které změnily svět

Bylo léto 1937. Osmnáctiletý student vídeňského gymnázia Theresianum odjel na maturitní výlet na Francouzskou riviéru. Na pláži poprvé uchopil masku a skočil do moře. To, co viděl pod hladinou, ho na celý život poznamenalo.

Ještě téhož léta 1937 potkal na Riviéře amerického potápěče a spisovatele Guye Gilpatrica — průkopníka podvodního lovu. Gilpatric ho naučil základům, půjčil mu kopii své knihy a nasměroval ho. Hans Hass se rozhodl: místo práv bude studovat zoologii. A místo souše bude zkoumat moře.

V roce 1939 ještě jako dvacetiletý student zorganizoval první expedici do Karibiku. Plul na ostrov Curaçao, potápěl se s přístrojem vlastní konstrukce a natočil svůj první film. Byl rok 1939, svět se chystal do války a Hans Hass začal psát dějiny potápění.

Vynálezce: od ploutví po dekompresní počítač

Hans Hass nebyl jen potápěč. Byl duší inženýr, který si z překážek dělal výzvy k vynalézání.

V roce 1940 navázal spolupráci s německou firmou Drägerwerk — výrobcem záchranných dýchacích přístrojů. Společně s inženýrem Hermannem Stelznerem upravili záchranný přístroj pro použití pod vodou. Výsledkem byl přístroj s uzavřeným kyslíkovým okruhem, komerčně nabízený od roku 1952 jako Kleintauchgerät Modell 138 — předchůdce moderního rebreatheru. Poprvé bylo možné se potápět bez bublin.

Zvláštní pozornost zaslouží Rolleimarin z roku 1954. Hass spolupracoval s prestižní firmou Franke & Heidecke z německého Braunschweigu na vodotěsném pouzdru pro fotoaparát Rolleiflex. Vývoj začal již v roce 1949 po Hassově první expedici do Rudého moře a pouzdro bylo poprvé představeno veřejnosti na fotografické výstavě v Chicagu v březnu 1954. Rolleimarin se stal prvním masově úspěšným vodotěsným pouzdrem pro fotoaparát a otevřel éru podvodní fotografie pro celou generaci potápěčů.

O třicet let později, v roce 1982, byl Hass klíčovým sponzorem a propagátorem projektu Deco-Brain — prvního skutečného potápěčského počítače dostupného pro masového rekreačního potápěče. Vyráběla ho firma Divetronic z Lichtenštejnska a přístroj byl postaven na dekompresních tabulkách profesora Bühlmanna ze Zürichské univerzity. 

Vynálezy zblízka — jak fungovaly

1. Rebreather: potápění bez bublinek

Standardní přístroj s otevřeným okruhem — tehdy i dnes — pracuje jednoduše, vydechnutý vzduch unikne jako bubliny do vody. Jenže bubliny jsou problém. Plaší ryby, způsobují hluk a v mělkých vodách mohou varovat nepřítele. Hass se chtěl potápět tiše, neviditelně, jako součást podmořského světa a ne jako vetřelec.

V roce 1941 se Hass spojil s Hermannem Stelznerem, hlavním inženýrem potápěčského oddělení firmy Drägerwerk, aby vyvinuli nový typ přístroje. Vycházeli z existujícího Dräger "Gegenlunge", ale provedli zásadní změnu. Přesunuli vak z hrudi na záda.  Na první pohled šlo o zdánlivou maličkostí, ale ve skutečnosti to byl zásadní průlom. V kombinaci s ploutvemi to poprvé potápěči umožnilo pohybovat se pod vodou skutečně jako ryba.  Volně plavat v jakékoli poloze bez omezení. Hass tak položil základ uspořádání, které dnes používá prakticky každý potápěčský přístroj na světě.

Dräger Kleintauchgerät Modell 138  fungoval na principu uzavřeného kyslíkového okruhu. Potápěč vydechoval do vaku, odkud vydechnutý plyn procházel přes patronu s chemisorbentem zvaným Atemkalk (alkalické vápno), který pohlcoval oxid uhličitý. Zbývající kyslík se vrátil zpět k dýchání, ztráty se průběžně doplňovaly z malé lahve. Žádné bubliny, žádný hluk. Přístroj vážil pouhých 3,7 kg a poskytoval 40 minut při středně náročné práci nebo celou hodinu v klidu.

Zajímavý je vývoj doporučené maximální hloubky. Při komerčním uvedení přístroje na trh v roce 1952 firma Dräger připouštěla ponor až na 25 metrů – ovšem pouze na 10 minut. S rostoucími poznatky o kyslíkové toxicitě byl limit v roce 1961 drasticky snížen na pouhých 10 metrů. Hass přitom s přístrojem potápěl roky předtím, v době kdy tato rizika ještě nebyla plně pochopena.

Po druhé světové válce byl přístroj dále vyvíjen a uváděn na sportovní trh pod značkou Barakuda , čímž se z vojenského a vědeckého vybavení stal dostupným nástrojem pro první generaci rekreačních potápěčů.

Hass přístroj používal od roku 1942,  tedy celých deset let předtím, než ho firma Dräger oficiálně uvedla na trh jako Kleintauchgerät Modell 138 v roce 1952. Potápěl se s ním hluboko, přestože bezpečnostní limity kyslíkového rebreatheru tehdy ještě nebyly plně pochopeny. Teprve s rostoucími poznatky o kyslíkové toxicitě byl hloubkový limit postupně snížen, nakonec až na pouhých 10 metrů. Hass o tom riziku věděl, přesto se s ním bez omezení potápěl dál.

2. Rolleimarin: okno do podvodního světa

Hass věděl, že pro zkokumentování podmořského světa pouhé sestoupení pod vodu nestačí.  Chtěl pod vodou fotit a natáčet filmy. Dosavadní pokusy o vodotěsná pouzdra pro fotoaparáty byly nespolehlivé nebo dostupné jen v malých specializovaných  sériích. Spolu s konstruktérem Richardem Weissem z braunschweigské firmy Franke & Heidecke navrhl v roce 1954 pouzdro pro legendární fotoaparát Rolleiflex.

Rolleimarin byl odlit z hliníkové slitiny, vodotěsný do hloubky přibližně 100 metrů! Mechanické ovládání — zaostření, spouštění závěrky, posouvání filmu, bylo vyřešeno přes utěsněné průchodky, které se daly obsluhovat i v neoprenových rukavicích. Formát snímku byl 6×6 cm, tedy střední formát,  který byl výrazně kvalitnější než 35mm film.

Rolleimarin byl uveden na trh v roce 1954 a americký patent byl udělen v roce 1960. Stal se prvním úspěšné vyráběným vodotěsným pouzdrem, který si kupovali potápěči, výzkumníci i profesionální fotografové po celém světě. Otevřel éru podvodní fotografie jako disciplíny přístupné širší komunitě.

3. Deco-Brain: počítač místo tabulek

Na přelomu 70. a 80. let řídila každý ponor papírová dekompresní tabulka. Výpočet dekompresních zastávek byl nepřesný, nezohledňoval změnu hloubky, rychlost sestupu ani opakované ponory. Chyba stála zdraví nebo život.

Hans Hass se stal finančním sponzorem a veřejnou tváří projektu Hans Hass Deco-Brain, prvního sériově vyráběného digitálního dekompresního počítače pro sportovní potápění. Přístroj navrhoval inženýr Jürgen Hermann spolu s Rolandem Voglem a vyráběla ho firma Divetronic AG z Lichtenštejnska. Hass do projektu vložil přibližně 100 000 švýcarských franků.

Přístroj byl postaven na dekompresním algoritmu profesora Bühlmanna ze Zürichské univerzity. Jako první uměl počítat víceúrovňové ponory v reálném čase, nikoli jen čtvercové profily jako dosavadní tabulky. Dokázal také zohlednit nadmořskou výšku až do 2500 metrů. Napájení zajišťoval dobíjecí NiCd akumulátor s výdrží přibližně 80 hodin.

Srdcem přístroje byl algoritmus švýcarského lékaře Alberta Bühlmanna, který v té době představoval špičku vědeckého poznání o dusíkové saturaci tkání. Deco-Brain poprvé umožnil potápěči sledovat v reálném čase, kolik dusíku se mu vstřebává do jednotlivých tkání. Přímo na displeji zobrazoval povinné nebo doporučené dekompresní zastávky.

Výzkum: od mechovek k žralokům

V letech 1943–1944 obhájil Hans Hass doktorát z biologie na Fridricha Wilhelmovy univerzitě v Berlíně. Disertace se zabývala mechovkami (Bryozoa) — a jako vůbec první vědecká práce v historii byla podložena výzkumem provedeným s autonomním potápěčským přístrojem. Věda a potápění byly od počátku jedno.

Postupně se od mechovek přesunul k velké hře — žralokům, mantám, velrybám. Spolupracoval s etologem Irenäusem Eibl-Eibesfeldtem, žákem Konrada Lorenze, na výzkumech chování ryb a mořských živočichů. Jako první systematicky pozoroval žraloky pod vodou, bez klece, tváří v tvář.

Jeho jméno nesou dodnes živočichové, které popsal nebo jejichž výzkum podpořil — na jeho počest byl pojmenován druh úhořovce trubicového Xarifania hassi. Jméno lodi Xarifa tak žije dál v latinském názvosloví.

Loď Xarifa: plovoucí laboratoř

V září 1951 zakoupil Hans Hass v Kodani za 150 000 dánských korun ocelový trup plachetnice Xarifa — původně postavené v roce 1927 na anglické loděnici J. Samuel White v Cowes pro Franklina Morse Singera, syna zakladatele slavné dynastie výrobců šicích strojů. Trup přivezl do Hamburku, kde ho přestavěl na výzkumnou loď a plovoucí filmové studio. Nejprve ji přejmenoval na Manta — na počest svého slavného filmu — ale brzy jí vrátil původní arabský název Xarifa, který znamená "krásná".

Na palubě Xarify podnikl dvě velké expedice:

Xarifa I (srpen 1953 – duben 1954) — expedice vyplula 23. srpna 1953, trasa vedla přes Azory a Tenerife, dále přes Karibik a Panamský průplav až na Galapágy a zpět do Janova. Na palubě byl mimo jiné zoolog Irenäus Eibl-Eibesfeldt, pozdější zakladatel etologie, jehož fascinace Galapágami vedla ke vzniku první biologické stanice na ostrovech.

Xarifa II (říjen 1957 – 1958) — expedice vyplula z Cannes 15. října 1957 a zamířila do Rudého moře, na Maledivy, Cejlon, Nikobarské ostrovy a do Singapuru. Sponzory byly BBC, Philips, Leica, Grundig a Kodak.

Z každé expedice se vrátil s filmy, vědeckými záznamy, fotodokumentací a novými otázkami. A s Lotte po boku.

Lotte: žena, která šla taky pod vodu

Filmy: Benátky, BBC a 105 snímků

Hans Hass natočil přibližně 70 filmů a televizních dokumentů. Nebyl úplně první, kdo vzal kameru pod vodu – ale byl první, kdo filmoval jako svobodně plovoucí potápěč přímo mezi mořskými živočichy v jejich přirozeném prostředí. Před ním filmovali průkopníci jako J. Ernest Williamson z pevných podmořských konstrukcí. Svůj první podvodní film natočil v roce 1940 s kamerou Zeiss Ikon Movikon K16 umístěnou ve vodotěsném pouzdru.

Film Abenteuer im Roten Meer z roku 1951 byl přelomový. Byl to první barevný podvodní dokumentární film, který získal mezinárodní uznání — na benátské vědecko-dokumentární přehlídce získal Mezinárodní cenu za nejlepší dlouhý dokumentární film. Hass se přes noc stal světoznámou osobností.

"Chtěl jsem lidem ukázat, co jsem viděl. Žádná slova to nedokázala popsat — jedině film."
— Hans Hass

Knihy: 32 titulů, 84 vydání

Hans Hass napsal 32 knih, z nichž osm bylo přeloženo do angličtiny. Psal o expedičních dobrodružstvích, žralocích a etologii člověka. V roce 1970 představil svou kontroverzní Teorii Energonu — sjednocující teorii tvrdící, že chování všech živých organismů, od korálových ryb po člověka, má společné evoluční základy.

Životní milníky

Odkaz: co po sobě zanechal

Hans Hass zemřel 16. června 2013 ve Vídni, ve věku 94 let. Za sebou zanechal přibližně 70 filmů, 32 knih, desítky vynálezů a celý svět, který otevřel ostatním.

Byl tu dříve než Jacques Cousteau natočil první film. Dříve než PADI vymyslelo certifikační kurzy. Dříve než existovaly potápěčské obchody. Byl to on, kdo ukázal, že pod hladinou je jiný vesmír a že do něj může sestoupit každý. Přesto zůstal ve stínu slavnějšího Francouze. Sám to komentoval bez zbytečných iluzí: „Pro Cousteaua existuje jen Cousteau. Nikdy neuznal ostatní ani neopravil dojem, že nebyl první v potápění a podvodní fotografii."

Každý potápěč, který dnes svírá vodotěsný fotoaparát, sleduje dekompresní počítač nebo se nechá unášet nad korálovým útesem, je trochu i jeho dědicem.

"Moře je největší divočina, která nám zbývá. Chraňme ji."
— Hans Hass